22. 7. 2010
Rychlebky na kole
V Rychlebkách jsme byli s Kopretinou prvně minulý rok a oběma nám bylo jasné, že se sem ještě vrátíme. Tentokrát jsme sebou vzali horská kola, spoustu energetických tyček, a vyrazili na cestu.
Výjezd k Obřím skalám
Po příjezdu si dáváme na rozšlápnutí výjezd pod Šerák (ten vlastně není v Rychlebkách, ale Jeseníku, což nám ovšem vadí pramálo). Až na něj to ale kvůli ochraně přírody nejde, takže lze dojet k Obřím skalám a odsud dál do Ramzové, nebo stejnou cestou zpět. Z kempu v Bobrové šlapeme na žlutou a za chvíli už po ní stoupáme příšerným dokopcem jakousi loukou k lesu. Je vedro a dokopec neúprosný. Několikrát musíme sesednout, popadnout dech a doufat, že se cesta nakonec trochu srovná. V lese se tak děje a my můžeme vesele pokračovat po žluté dál. To ještě netušíme, že celá trasa až pod Obří skály je jeden dlouhý výjezd do kopce. A tak šlapeme, funíme, odpočíváme a sami sebe se ptáme, kdy bude téhle děsné štrece konec. Velkou výhodou je, že tuto trasu vybrala Kopretina, tak si teď nemůže stěžovat. Šlapu a kolem mě se s přibývající výškou otevírají parádní rozhledy na Jeseníky. Pravda je, že na ta panoramata zas tak moc pomyšlení nemám. Nakonec ale pomine i poslední stoupák, cesta se položí a já přijíždím k rozcestí U Obřích skal. Pozdravím jakési dva cyklisty, kteří sem přijeli od Ramzové a už je tu taky Kopretina, celá udýchaná, ale spokojená. Na kamenech dáváme pauzu a přemýšlíme kudy zpátky. Nakonec se rozhodujeme pro sjezd stejnou cestou. S tím rozdílem, že poslední úsek cesty se odpojíme ze žluté a sjedeme po modré do Lipové Lázně na pivo. Sjezd je skvělý a rychlý, bez jakýchkoliv záludností, tak si akorát musím dávat pozor, abych netrefil nějaké turisty. Kopretina se řítí za mnou s ledovým výrazem ve tváři. Najíždíme na modrou turistickou a rychlá cesta se mění v kamenné koryto plné šutráků, vody a kořenů. Na řadu přichází brzdy a balancování mezi kameny. Snažím se vybírat co nejsjízdnější cestu, ale v jednu chvíli se mi přední kolo smekne po mokrých šutrech a já brzdím až helmou o kameny. Ale krom pár odřenin to nic není. Počkám na Kopretinku a o poznání pomaleji pokračujeme dál. Sjezd je to dlouhý a celkem těžký a za chvíli si vybírá svou daň i na Kopretince, která se též poroučí k zemi, ale jen se směje a jedeme dál. Ještě posledních pár metrů a vyjíždíme v Lipové lázni. Celkem máme ujeto jenom něco kolem dvaceti kilometrů, ale s docela slušným převýšením. Na rozjezd to není špatné. Alespoň na nás ne. A můžeme na pivo.
Okruh: Vojtovice – Hraničky – Koníček – Borůvková hora – Javorník – Vojtovice
Druhý den ráno vyrážíme do Vojtovic, kde necháváme auto a šlapeme asi čtyři kilometry mírným stoupáním na Hraničky. Kopretina je lehce rozladěná, neboť jí celou cestu usilovně pronásleduje roj hovadí, a než přijedeme na Hraničky, je pořádně poštípaná a zuří a vraždí hmyz. Z Hraniček už docela mírumilovně stoupáme loukami na Roveň a dál k Novým Vilémovicím. Užíváme si dlouhých terénních sjezdů, ale stoupání má hlavní podíl. Stejně tak z Vilémovic na hraniční přechod Černý kout. Cesta se nemilosrdně vine vzhůru a stoupání nebere konce, až konečně vyfuníme k hraničnímu přechodu. Sem to ještě šlo, terén nebyl nijak těžký, ale na vrch Koníček je už cesta docela zajímavá. Uzounká stezka se proplétá mezi borůvčím prudce nahoru. Z posledních sil se vyhýbám polským česačům borůvek, balancuji na úzké stezce a hurá, už jsme na Koníčku. Stejně uzounká stezka vede dolů a nemá chybu. Několikakilometrový sjezd končí nad Travnou, kde se napojujeme na cyklostezku a opět začínáme stoupat, teď pro změnu na Borůvkovou horu. Cesta vede kousek po silnici, pak po zpevněné cestě, ale posledních pět kilometrů je docela drsný výjezd kamenným korytem až na Borůvkovou horu. Vede tudy trasa bikového závodu Rychlebská třicítka a nutno říct, že tenhle výjezd nás opravdu prověří. Když se cesta náhle srovná, začínám se radovat, že je výšlap za mnou, ale než se začnu dmout pýchou, jak mi to letos šlape, letmým pohledem na tachometr zjišťuji, že nejsem ani ve třetině. Cesta opět nabírá grády a než vyšlapeme nahoru, mám toho docela dost. Začíná pršet, ale jsem tak zpocený, že je mi to úplně jedno. Kdysi byla na Borůvkové hoře turistická chata a rozhledna, potom nic, pak zase rozhledna a nyní je tu kiosek a spousta míst k sezení. Čehož využíváme a místo iontového nápoje se dopujeme Šerákem. Kolem nás pochoduje jakýsi holub, který nereaguje na pohozené drobky chleba a ostentativně se jim vyhýbá. Místní tvrdí, že je debil. Možná sem zavítal z psychiatrické léčebny v Bílé vodě a kdo ví, třeba je to utečený chovanec, trpící utkvělou představou, že je holub...
Jsme teprve v půli trasy, ale se silami, zdá se, v koncích. Horší je počasí. Prší a zatahuje se. A tak se rychle vydáváme dál. Na červené nás čeká dlouhý sjezd až do Javorníku. Sjezd prvně lehký po zpevněné cestě, pak docela těžký dlouhý úsek lesem, kdy jednu část kola vedeme zarostlou cestou po mokrých kamenech a poslední část dojíždíme se zataženou zadní brzdou a kolem jen tak smýkáme po kamenech a snažíme se nehodit tlamu. Přijíždíme do Javorníku a hledáme místo, kde bychom se mohli najíst. Nakonec vybíráme Zámecký šenk. Fakt, že to byla chyba, zjišťujeme hned po ochutnání jídla. Je to ještě větší horor než právě absolvovaný sjezd. Popereme se s pár sousty, ale nedá se to. To bych radši znovu šlapal na Borůvkovou horu. Zámecké tu jsou snad jen ty ceny. Horší je, že začíná bouřka a pršet. Kopretina, která toho má už evidentně dneska dost, navrhuje dojet trasu po silnici. Je to asi nejrychlejší varianta návratu. A tak sedáme na kola a v bouřce a dešti přejíždíme poslední část cesty po silnici zpět k autu.
Rychlebské stezky
Pro hodně bikerů jsou Rychlebské hory především stezky v okolí Černé vody. Postavený single track jsme plánovali projet v neděli, poslední den před odjezdem. Nakonec se nám to nepodařilo, protože bouřka, která nás spolu s deštěm chytla v sobotu, pokračovala celou noc a pršet nepřestalo ani v neděli, kdy nezbývalo než dát kola na nosiče a vyrazit domů. Tak třeba zase příště.
Náhledy fotografií ze složky Rychlebky na kole, 2010
Super!
(Lea, 13. 5. 2011 22:54)